O času

Dobrý den. Měl jsem tu čest být pozván do tohoto blogu jako přispěvatel. Této příležitosti se ihned chopím a spáchám nějaký článek. Na to si čas najdu vždy.

Abych se držel tématu, přistoupím k problematice času. Johýsek se o čase /málo času, udělat si čas/ již zmiňoval. Zmíním se i já.

Často hovoříme o tom, že na něco nemáme čas. Je to takzvané slovní klišé. Času máme všichni stejně, ani mnoho ani málo. Jednotka času je daná a naše rozhodnutí spočívá v tom, jak tento čas využijeme. Nebo by tomu alespoň v ideálním stavu mělo být. V zásadě se dá s časem dělat mnoho zajímavých věcí. Můžeme dělat jen věci které jsou příjemné hned, nebo lze dělat věci, které jsou nepříjemné, ale důsledky nichž jsou v budoucnosti pocity příjemné. Vezměme si takový jednoduchý příklad, jakým jakým je sběr dřeva. Uvažujme o modelové situaci. Máme jeskyni dva plus KK a ležíme na terase z listí, sledujíce podzimní oblohu. Sluníčko dosud hřeje, ale noc bude chladná. Než stín borovice doputuje k našemu ohništi, dole u řeky se sejde pár lidí asi tak v našem věku a bude se dovádět. Nejpříjemněji nás oslovuje představa, jak se připojujeme k svým vrstevníkům a za zvuků bubnů z volské kůže a třeskotu sloních klů se poddáváme rytmu a lačným očím mužských lovců, klouzajících po našem ladném těle. Ale není to jediná představa činnosti, která se nám nabízí. Je tu ještě jedna, bezbarvá a fádní. Vidíme se, jak paběrkujeme lesem a ničíme si záda ohýbáním se po uschlých větvích. Představa této činnosti je nepříjemná, dalo by se říci až hořkokyselá. Tolik k pocitům v našem těle. Co zvolit? Příjemné či nepříjemné?

Zkusíme první variantu. Nastupuje extáze, radost a naplnění. Zářicí podvečer se končí, vracíme se do naší jeskyně a balíme se do kůží. Chlad začíná lezavě postupovat po naši dosud rozechvělé kůži, zalézá za nehty a barví náš dech na bílo. Začíná dlouhá a krutá noc chladu. Ale naštěstí se vše odehrává pouze v naší fantazii. Je to naše fantazie a my si ji můžeme měnit tak jak chceme. Zařadíme zpětný chod a scéna se vrací dozadu časem až do místa, kdy se rozhodujeme, co s načatým večerem.

Naše kroky šelestí podzimním lesem a na zádech cítíme pomalu se zvětšující zásobu dřeva. Jdeme už po třetí. Občas zaslechneme zvuky bubnů a klapot klů z dola od řeky. Cítíme závist k těm kteří si užívají. Pocit nikterak příjemný, ale snesitelný.

Večer je tu. Rozděláváme oheň a začínáme s opékáním pečeně. Venku se ochlazuje a nás se začíná zmocňovat příval tiché spokojenosti, že chlad a zima se definitivně zastavil před prahem naší jeskyně a že jsme v suchu a teplu. O něco později přicházejí přátelé. Z jejich domova je vyhnal chlad. Za trochu toho tepla se s námi podělí o zážitky z jejich večera. Prohřívají si skřehlé ruce a omrzlé zadnice. A jářku proč ne. Možná neměli dost času na to, aby si nasbírali trochu toho suchého chroští.

Tolik ode mne o času.

Konečně trochu času :)

Tak jsem si konečně našla trochu času pro svou první krátkou publikovanou práci na tomto blogu. Popravdě mě k nápadu založit blog přivedl můj táta - navrhl mi totiž, abych každý týden napsala aspoň nějakou krátkou úvahu na libovolné téma. A jelikož už je to pár týdnů, co mě o to prosil, napadlo mě hned dokonalé téma, o čem psát. Tak snad to bude za něco stát :)

Proč člověk často není schopen udělat si čas na něco, co je pro něj důležité? Je to tím, že nemá dost volna, je příliš zaneprázdněn? A nebo snad tím, že je moc líný? Či snad za tím stojí všem dobře známá, okolí nervy drásající zapomnětlivost? Je pochopitelné, že to je individuální záležitost. Každý člověk je jiné povahy, někomu např. právě psaní dělá radost, jinému zase leze krkem. V mém případě se jedná hned o několik věcí. Za prvé, mám takový dojem, že tak nějak nemám čas na věci, na které bych ho chtěla mít. Patřím mezi současnou mládež, která se snaží co nejvíce času trávit se svými přáteli, chová se nanejvýš bláznivě a podivně a hledá každou záminku, aby se vyhla svým povinnostem. No dobrá, tak tedy ne každou, ale každou druhou ;) To mě samozřejmě neomlouvá! Kdyby se každý bránil tím, z jaké věkové kategorie zrovna pochází, za chvíli by za nás naše povinnosti dělaly opice. Chci pouze poukázat na to, že můj bujarý život mi prostě nedá spát. A to se odráží hodně na mé rodině, protože poslední dobou mi připadá, že se jí věnuju čím dál tím míň, a to nechci. Bohužel jsem tak nějak v zajetí společnosti a nevím, jak se z toho vyhrabat. Naděje ve mně udržuje jen to, že si říkám, že to s věkem přejde...snad.
Ale jak tak koukám, už se mi skvěle daří odbíhat od hlavního tématu, což je moje specialitka, takže budu raději pokračovat, abych nepoznala vaši nelítostnou kritiku hned u prvního článku. Druhým důvodem, proč nejsem schopná najít si čas, je asi to, že si prostě nevzpomenu. To je věc, kterou nikdy nepochopím - jak může člověk permanentně zapomínat na důležité věci?? Už několikrát mě napadla myšlenka, jestli to náhodou není dědičné. Základy genetiky jsme sice ještě dosud ve škole neprobírali, ale na tom přeci nezáleží, stačí mi prozatím vědět, že geny existují a že se přenášejí z rodičů na děti a podobně. Mám takový dojem, že tohle vysvětlení je celkem pravděpodobné. Často kolem sebe ze strany příbuzných slyším, že jsem dost zapomnětlivá, někdy si ale, PROBOHA, říkám, jestli se někdy oni zamýšleli sami nad sebou :D Všichni děláme stejné chyby, je to škoda, ale také fakt. Většina lidí z mého okolí si také neumí udělat čas a myslí především na své potřeby, stejně jako já, tudíž to prostě MUSÍ být zapřičiněno genetikou. Jinak to nejde, jinak tomu nerozumím. A po pravdě, působí mi celkem radost svalovat mé vlastní chyby na druhé...a i to dělají ostatní lidé. Je to zlozvyk, kterého se asi jen tak nezbavíme. Ale co, tak jsme jenom lidi, co se dá dělat, že ;)
Respektive, k čemu jsem chtěla touto 'miniúvahou' dojít. Všichni bychom se měli zamyslet nad tím, co je pro nás skutečně důležité a co méně důležité. Určit si, čemu především budeme věnovat svou pozornost a čas. A když si tohle ujasníme, vyřeší se nám spousta problémů, poněvadž už budeme dělat mnohem víc toho, co doopravdy chceme, a naučíme se, jak správně využívat náš volný čas. A to je přeci skvělé zjištění, nemyslíte? :)

A ještě něco. Jelikož vím, že spousta mých příbuzných bude číst tento článek, prosím, neberte si nic z toho moc osobně :D Šlo mi hlavně o to poukázat na problém, který má spousta rodin, nejsme v tom sami :D Mám vás ráda :)